Jak jsem běžel maratón v Chicagu

02. 02. 2018

21.10.2006, 23:00 hodin. Probouzím se a do rána již neusnu. Částečně se na tom podílí časový posun, ale hlavně je to nervozitou. Všechny věci, které budu potřebovat ráno, jsem si připravil ještě než jsem vlezl do postele. Ale to hlavní – co si vezmu na sebe a v čem poběžím, tak to jsem nevyřešil a zůstalo to otevřené do posledního okamžiku. Velkým problémem a tématem číslo jedna všech běžců se totiž stalo počasí. Každý s kým jsem až dosud hovořil si dělal větší či menší starosti. Do Chicaga se blížila studená fronta z Kanady. Ta s sebou měla podle předpovědi přinést v noci ze soboty na neděli hnusné počasí s deštěm a sněhem, teplotami kolem nuly a silným větrem. Čili pro maratónce žádná radost.

Ráno v pět jsem vyrazil před hotel na průzkum počasí. Všude bylo mokro, foukal silný severák, ale nesněžilo ani nepršelo a bylo asi o 4 stupně tepleji než předpovídali. Rozhodnul jsem se, že poběžím v šortkách, triku s dlouhým rukávem, na to si vezmu tílko a navrch ještě tenkou větrovku. Na hlavu jsem si vzal čelenku přes uši, čepici s kšiltem a na ruce tenké rukavice.

Na maratónu v Chicagu je skvělé, že start a cíl je v jednom místě a to v Grant Parku, který se nachází v samém centru města. Většina velkých hotelů je odsud v dosahu chůze, a tak to běžci mají s přesunem na start a zpět velice jednoduché. Z mého hotelu to bylo asi 20 minut rychlé chůze (cesta do hotelu trvala dvojnásob, ale k tomu se ještě dostanu).

Vyrazil jsem v 6:45. Ranním šerem jsem se blížil ke startu a se mnou skupinky více či méně zkřehlých běžců tak, že od jisté chvíle se dav spojil v jednu mohutnou řeku.

Maratón v Chicagu byl teprve mým třetím. První jsem zaběhnul za 4:03 a protože čas druhého byl o 20 minut lepší, rozhodnul jsem se, že v nastoleném trendu budu pokračovat a svůj cílový čas jsem si určil na 3 hodiny 20 minut. Každý běžec dostal startovní číslo, které ho řadilo do určité výkonnostní skupiny. Já jsem se bohužel dostal do skupiny 3:30 – 4:00.

Všechny skupiny byly na startu od sebe odděleny plotem a přístup do nich byl podle startovních čísel přísně kontrolován. Abych nemusel běžet sám a prodírat se davem pomalejších běžců, musel jsem se bezpodmínečně dostat do rychlejší skupiny. Nejprve jsem se pokusil proklouznout kontrolou, ale byl jsem odhalen a nemilosrdně vrácen zpět. Po krátkém průzkumu terénu jsem si našel nehlídané místo a přelezl plot. To jsem musel udělat celkem dvakrát. Odřel jsem si při tom koleno a natrhnul kůži na dlani, ale to byly opravdu maličkosti. Dostal jsem se tam, kam jsem potřeboval a veškeré moje myšlenky se nyní soustředily pouze na těch 42 a něco kilometrů, které mě čekaly.

Do startu chybělo asi 20 minut a na tvářích všech okolo byla patrná vzrůstající nervozita. Asi 10 minut před startem, který byl v 8:00, začaly z davu čekajících běžců létat na chodníky části oblečení, igelitové pytle a prázdné nebo nedopité lahve s ionťáky. Člověk musel dávat pozor, aby náhodou nedostal nějakou tou lahví mezi oči.

Zazněla americká hymna a krátce na to zvuk rohu ohlásil start. Celá masa se zvolna dala do pohybu. V první linii vozíčkáři, za nimi Keňané a pak všichni ostatní. Vyrážím v plánovaném tempu 4:45 min./km a kupodivu i přes tu těžko představitelnou masu lidí, která je všude kolem, se mi běží dobře. Místa je tak akorát. Davy diváků, které lemují trasu, vydávají ohlušující zvuky a ženou nás kupředu.

Asi po dvou kilometrech zjišťuji, že běžet ve lehké bundě nebyl dobrý nápad. Sundávám ji a ovazuji kolem pasu, kde mě bude otravovat až do cíle. Předbíhám prvního Elvise.

Trasa vede centrem města a po několika otočkách se vydáváme na sever podél jezera Michigan. Držím se ve skupince, kterou vedou tři vodiči. Každý z nich má v ruce cedulku s nápisem 3:20. Na osmém kilometru vbíháme do Lincoln parku, který se stane pro mnoho běžců a běžkyň očekávanou zastávkou ke zbavení nadbytečných tekutin. Každý strom a keř v parku je bez milosti označkován. Vracím se na trasu a doháním svou skupinu.

Protože předchozí dva maratóny mě provázely žaludeční a střevní problémy, které byly zřejmě způsobeny nadměrnou konzumací příliš hustých iontových nápojů, pro tentokrát jsem se rozhodnul, že budu pít hlavně vodu a občas ji proložím ionťákem. Občerstvovací stanice byly na každém druhém kilometru, takže s příjmem tekutin nebyl opravdu žádný problém.

Po proběhnutí parkem běžíme ještě kus na sever a pak se otáčíme a vracíme se zpět do centra. Nepříjemný nárazový vítr dělá občas problémy, ale jinak se mi běží skvěle. Probíháme řeckou a mexickou čtvrtí a všude kolem jsou davy řvoucích lidí, hrají kapely a atmosféra je prostě fantastická. Stále ještě mám dost sil, abych pozoroval okolí, občas si plácnul do nastavené ruky nějakého fanouška a zkrátka si to užíval. Je mi ovšem jasné, že takhle jednoduché to až do cíle nebude.

Vbíháme znovu do centra a jsme v půlce trati. Odsud se vydáváme směrem na východ. Vodiči drží určené tempo se zhruba 30 sekundovým náskokem. Držím se spíše vzadu a začínají mě bolet kolena a pravá kyčel. Projevuje se, že veškerou přípravu jsem absolvoval v lese a tělo není zvyklé na asfalt. V davu běžců postupně utichají veškeré konverzace a na tvářích se objevují výrazy soustředěného úsilí. Přestává všechna legrace a začíná jít do tuhého.

Na třicátém kilometru vbíháme do China Townu. V zatáčce registruji skupinu diváků v čínských maskách, typické draky a lampiony, ale jen po nich hodím okem a myšlenkami jsem již na dalším kilometru. U jedné občerstvovačky dávají energetické gely. Beru si dva, ale jsem rozhodnut je použít pouze v případě absolutního vyčerpání. Nechci totiž riskovat zažívací problémy. S tím mám opravdu bohaté zkušenosti.

Jsem rád, že maratonská trať v Chicagu je rovinatá a nejvyšší převýšení má být (nebo možná už bylo) podle propozic pouhých 7,5 metrů. Probíháme areálem Michiganského technologického institutu a do cíle nám zbývá asi 6 km. Cítím, že pomalu ztrácím tempo a vidím, jak se vodiči i má skupina pomalu vzdalují. Navíc mě začínají chytat křeče do horní části lýtek. Nadávám si, protože v kapse větrovky mám dvě tablety Penco AC Salts proti křečím, které jsou mi teď ovšem k ničemu. Do cíle se blížíme z jihu a proti nám vane silný severák, snad abychom si těch pár posledních kilometrů opravdu užili.

Na poslední občerstvovačce popadnu kelímek s Gatorade, přejdu do chůze, vypiji celý obsah a dám se znovu do běhu. Začínám si přeříkávat svou mantru: „It’s all mental, it’s all mental, …“ pořád dokola. A zdá se, že mi to pomáhá. Přestávám myslet na bolest, zrychluji a míjím celou řadu odpadlíků nebo pomalejších běžců. To mi dodává další síly. Najednou vidím značku 800 metrů, mrknu na hodinky – do 3:20 chybí něco přes 3,5 minuty. Rozhoduji se, že to zkusím. Ještě více zrychluji, najednou zatáčka a most přes řeku, který je ve tvaru oblouku a tedy první půlka do kopce – tak to jsem opravdu nepotřeboval. Vybíhám z posledních sil. Za řekou poslední zatáčka a 400 metrů do cíle. Zabírám, kašlu na křeče, riskuji a jdu do sprintu. Probíhám cílem a vím, že pokoření hranice 3:20 mi uniklo o pár sekund.

Z neoficiálních výsledků se později dozvídám svůj čas: 3:20:03. Takže to bylo o 3 vteřiny. A jak jsem si později našel na internetu, o ty 3 vteřiny jsem nesplnil kvalifikační limit pro Bostonský maratón. Ale to mě v cíli po doběhnutí netrápilo. Jsem na sebe hrdý, vždyť zlepšení osobáku o 20 minut je super.

Pořadatelé nám strhávají čipy z bot, balí nás do přikrývek a každý dostáváme krásnou medaili. Na chvíli si sedám, ale pouští se do mě zima a tak se zvednu a pomalu se belhám z prostoru cíle. Cestou sbírám vše, co nám nabízejí k snědku. Něco jím hned a zbytek rvu do kapes. Vím totiž, že hlad se dostaví zanedlouho.

U východu z běžeckého koridoru vidím několik pořadatelů jak drží ceduli s nápisem „Free phone calls“. Jen tak z legrace se zeptám, jestli to platí i pro mezinárodní hovory a ta milá žena mi odpoví, že samozřejmě. Nechávám si vytočit číslo domů a hovořím s manželkou a dcerou. Zuby mi drkotají zimou, sotva můžu mluvit, ale jsem šťastný, že slyším své blízké. Pak již pajdám do hotelu a snažím se nezmrznout.  

Dnes s několikadenním odstupem vím, že to byl zážitek, který si budu pamatovat celý život a přál bych prožít něco podobného každému běžci. Závodu se zúčastnilo necelých 35 000 lidí, do cíle jich doběhlo 33 633 a já jsem skončil celkově na 2 805 místě a ve své kategorii M40 na 421 místě. V ulicích Chicaga nám v průběhu závodu podél trati fandilo 1,5 miliónu diváků.

Klady:

• rychlá rovinatá trať
• fantastická atmosféra a podpora diváků
• skvělá a bezchybná organizace
• start a cíl v jednom místě v blízkosti většiny hotelů
• závodem doslova dýchá a žije celé město

Zápory:

• nevyzpytatelné počasí
• velká pravděpodobnost silného větru

 

René Bruk