Nahý běh aneb běhání v rouše Adamově
Zvedni bradu, dívej se jim zpříma do očí, cokoliv se stane, nedívej se dolů.
Stál jsem na palouku kousek od cesty Route 66 v severovýchodní Oklahomě, závodní boty pevně utažené a čekal jsem na start 5 km závodu Trail of Tears, který vedl pod baldachýnem vzrostlých dubů a javorů s červenajícími listy. Byl klasický podzimní den, ale já jsem se snažil navyknout pocitu, že na sobě nemám žádné šortky.
Běžně běhám oblečený, ale když jsem uviděl upoutávku na tento “oděv dobrovolný” závod v místním běžeckém časopise, zdálo se mi to být perfektní vytržení z rutiny tréninků, závodů i všedního života. Stala se ze mně předvídatelná, rezervovaná osoba středního věku, přesně ten typ, kterým mé dřívější já otevřeně pohrdalo. Odhození svršků se mi zdálo jako dobrý způsob nabourání získaného konservativismu.
Ráno před závodem jsem ovšem začínal pochybovat. “Možná bych si měl vzít alespoň triko – pořádně dlouhé”, říkal jsem své ženě. “Být nahý znamená více než ukazovat privátní partie” odvětila s posměchem.
Takže tady teď stojím v Oaklake Trails Naturalist Resort, cítím se jako komparsista muzikálu Vlasy a snažím se vstřebat fakt, že běžecké čepice (17) přečíslily běžecké šortky (0), elasťáky (0) a jakékoliv jiné kryty pod úrovní pasu (až na jeden suspenzor).
Ředitel závodu (čepice a boty) vyhlásil, že nebudeme mít startovní čísla. Informoval nás, že u výsledků, které budou zveřejněny na webových stránkách Southwestern Sunbathing Association, nebudou žádná příjmení. Pak vyzval všech padesát z nás na start a ještě před tím se zmínil, že ti kdo se nechtějí objevit na fotkách časopisu asociace, ať se raději stoupnou do zadních řad. Nahota neoslabila mého soutěživého ducha – závod je závod, a proto jsem šel do první lajny, kde nás těsně před startem zvětšnil fotograf (ano i on byl nahý).
Hned po výstřelu se ukázalo prvních několik stovek metrů jako hodně kodrcavých, ale za krátkou chvíli jsem přestal běžet nahý, pouze jsem závodil. V lese jsem si přestavoval, že jsem lesní skřítek nebo primitivní lovec.
Občerstvovací stanice s obsluhou v šatech přinesla neočekávaný úder získané sebedůvěře. Na několik sekund jsem se cítil jako nahý jako Adam vyhozený z ráje. Ale dobrovolníci nás vítali hlasitým povzbuzováním a brzy zmizela i červeň z mých tváří.
Do cíle zbývalo 400 m, když jsem dohnal vedoucího závodníka. Ikdyž jsem věděl, že sprint v cílové rovince bude znamenat bolest a všeodhalující foto, šel jsem do toho.
Informační brožurka k závodu slibovala “osvobození běžců od tíhy šatů”. Nicméně na cestě domů mi došlo, že celá akce nebyla vůbec osvobozující. Jistě, na několik málo chvil jsem zapomněl na svou nahotu, ale jinak mé odhalené partie byly vše na co jsem celou dobu myslel. Můžete se domnívat, že jsem staromódní, ale nejvíce osvobozující moment jsem zažil, když jsem si zpět oblékal šortky. Jak jsem zjistil, můj usedlý život a k tomu náležící garderoba mi vyhovují.
Přesto jsem získal medaili a triko, akorát po mě nechtějte, abych vám ukázal fotky ze závodu.
Adam Buckley Cohen
RW 03/08